Jo kdo nikdy nesnil o tom, že bude s holkou do které se zamiloval. Ta krásná představa že jste s ní a to vám do v životě vyplňuje tu zasranou prázdnotu. Konec stereotypu alá jdu do školy, odsedím to a jdu domů a v patek se jdem s kámošema vožrat. Jenže… život není pohádka ani mexická telenovela. Vždycky člověk něco musí řešit…
Na začátku minulýho léta jsem se zamiloval do holky. Možná na to měl vliv to že sem se s ní vykousl v naprosté opilosti na jedný nejmenovaný chatě. Jenže už předtím jsem ji měl dost rád. No nicméně jsem do toho spadl a zkusil jí to podat jak to mám. Bohužel jak už to známe to prostě nevyšlo. Uplynulo pár týdnů kdy mě sralo že to proste nevyšlo a pak jsem si začal uvědomovat různý věci, který se mě na ní vlastně vůbec nelíbily. Na pár mě jich upozornilo můj poradce (tímto zdravím mojeho frienda, von ví ;D ) a na pár sem prostě časem přišel sám. Ale i tak sem kouskem sebe chtěl bejt s ní.
Uplynul půlrok a byl tu silvestr. Přeskočím detaili zajímavé noci a tak nějak sme se prostě dali dohromady. Bylo to fakt super, všechny ty věci co mě štvali sem proste odstranil… Zhruba po měsíci a půl sem došel k pár závěrům. Vlastně s ní mám strašně málo společnýho. Filmy, hudba, názory, trávení volnýho času…. málo v čem se shodnem. Byla strašně žárlivá, jen sebemenší rozhovor s jinou holkou si hned vyložila jako šílenej podvod a jak mě na ní nezáleží. No z mýho pohledu jsem si říkal že už se mnou není ráda. Jenže ona řekla že mě má strašně ráda a že miluje trávit čas se mnou ale že mě prostě nevěří, že se nechce spálit a že já si myslím jen na to jak ju vom*dám. Pak se to vzdycky nejak srovnalo a situace se opakovala. Do toho sem se sešel s holkou, kterou sem potkal v prosinci na plese. Zjistil jsem že s ní mám šíleně, šíleně moc věcí společnýho a 3 hodiny s ní utekly šíleně rychle a vůbec jsem se nenudil. Taková ta „zpřízněná“ duša.
Jenže s mojí přítelkyní jsem zažil úžasný večer, ne nem*dali sme 
no ale koho by to nenapadlo jako první. Bylo to fantastický a nekonečný. Oba sme si to užívali a byli šťastní. No každopádně jsem pak odjel domů. Další ráno se ke mě chovala strašně odmítavě. Říkala že se nic nedeje…
Takže já mám v hlavě bordel jak na Heathrowskym letišti. Nevím co si mam o čem myslet a co mám dělat. Připadám si jak na kánoii bez pádla uprostřed řeky plný hoven. A do mojí kánoe začíná pomalu a jistě téct. Chtěl bych bojovat za svůj šťastný konec, ale nemám tucha jak to bude dál. Vím, vím že se s ní prostě rozejdu. Moje psychika by to třeba do konce roku fakt nedala. Nechat to nadále jak to je by nebylo tak špatný, ale aby to pokračovalo až do onoho sexu a ona mě pak mohla řict ze mela celou dobu pravdu že sem s ní jen chtěl mrdat a pak se sní rozejít, to me taky nepřijde jako dobrý východisko. Rozejít se s ní a zkusit tu mou „zpřízněnou“, s kterou je tak 80% šance ze by to s ní nevyšlo. Jasně mohl bych se pak vratit k té původní a vlastne by to ani vedet nemusela, jenže to mě přijde jako kurewska svinarna. Buď bych se k ní vrátil, nebo se s ní rozešel a chodil se zpřízněnou.
Jediný východisko zatím je, že čekám jak rychle se začne kánoe potápět a ke kterýmu břehu se budu brodit.